Vít Kyjovský

Úspěchy Vítka Kyjovského

Vítek Kyjovský, žák 8. A třídy, patří nejen mezi velmi nadané žáky, ale také mezi žáky velmi oblíbené. Svým úsměvem rozdává dobrou náladu, vždy ochotně pomůže jak s vysvětlením učiva, tak s úkoly. Oplývá obdivuhodnými znalostmi ze zeměpisu, z dějepisu, a proto reprezentuje školu ve školních a okresních kolech olympiád. Vyniká také v českém jazyce a to hlavně po stránce tvůrčí. Na svůj věk dovede napsat pěkné rozsáhlé vypravování plné zážitků, napětí, až po rozuzlení děje.

Pojďte, příběh právě začíná…

Léto – školní slohová práce (vypravování s prvky líčení)

Tma. První, co vidím na začátku každého dne, je tma. Spím. Odpočívám, zatímco vše kolem mě se probouzí. I já jsem se probudil. Za zvuku flétny startuji nový den. Je to píseň krásná. Nádherný zvuk se pohybuje kolem mého stanu. Cítím chlad. Chlad, který se prodírá mým spacákem na mou kůži. Pomalu se protahuji. Otevírám stan, abych mohl jít na rozcvičku, která by mě zahřála. Ovšem zastavuje mě jasné a zářivé slunce plné radosti. Musím zavřít oči. Je čas na výzvu otužilců. Jakmile na mě dopadá čirá, studená voda z potůčku, dělám, co můžu, abych nekřičel. Ale jakmile popojdu na to žhavé slunce, cítím teplo, které začíná pronikat na mé tělo. Pořád mám na sobě spoustu vrstev. Ovšem teď po snídani se převlékám do kraťas. Jdu do lesa s kamarády najít vhodnou kládu, kterou použijeme na houpačku. Procházím se po kamenité cestě a plnými doušky dýchám čerstvý příjemný vzduch. Nacházíme místo zasypané pokácenými stromy. Proti nám se tyčí kopec plný klád. Očima přejíždím každý strom. Smutně se dívám na tu mýtinu. Nic tam není. Do zad mi vane příjemný vítr, který mě osvěžuje. Zvedám těžkou kládu, o které si myslíme, že by mohla být ideální. Vracíme se do tábořiště. Po cestě lesem mám chuť ten kus dřeva pustit, lehnout si na zem a kochat se. Zářivé paprsky z toho šťastného slunce se prodírají větvemi stromů. Každý list se napíná, aby zachytil co největší množství slunečního svitu. Teď jdu na oběd. Ve velkém stanu je opravdu velké horko. Žádný vánek, který by mě osvěžil, tu není. Je skoro 40 stupňů. Jakmile dojím horký řízek, běžím se schladit. Do rukou nabírám tu osvěžující vodu a oplachuji si obličej. Nepomáhá to. Kohoutkem otočím, jak to jen jde, a strkám hlavu pod proud záchrany před upečením. Cítím se jako bych si lehl do té nejkvalitnější postele. Pokračuji cestou ke svému stanu. Něco mě přerušilo. Byl to zvuk. Zvuk kytary. Změnil jsem kurz – ke stanu, odkud ten skvost vychází. Přišel jsem k nim a poslouchal. Hezky jsme si zazpívali písně, které jsme všichni znali. Byla to nádhera. Vyrušil nás zvuk píšťalky, který hlásil, že se bude hrát má hra. Lehce se zatáhla obloha. Jakmile jsme začali hrát, začalo lehce pršet. Kapky byly velmi osvěžující. Padaly z té nádherné oblohy. Šel jsem sám po cestě. Když na to dnes vzpomínám, lituji toho, že jsem se tam na chvilku nerozvalil. Lehnout si tam a poslouchat mé kamarády, jak bojově křičí, nechat na sebe pršet. Tomu říkám léto, jak má být. Hru jsme si užili. Jakmile jsme se vrátili do tábora, tak se zase rozjasnilo. Měl jsem chuť lehnout si do trávy a tam usnout. Ovšem byl další program. Zase bylo to nesnesitelné horko. Zaposlouchal jsem se. Slyšel jsem spoustu zvuků. Slyšel jsem ptáky. Ptáky, kteří zpívali píseň. Píseň líbeznou jako pohlazení po uších. Slyšel jsem šumění trávy. Šumění trávy, které způsoboval vánek mírně pomáhající proti horku. To vše na sebe nádherně navazovalo. Bylo to jako poslouchat operu krásné české přírody. Další věcí na programu bylo zpívání při západu slunce. Byly krásné červánky. K červánkům se přidal oheň. Ta znějící kytara a zpěv písní dávaly dohromady s ohněm a nebem atmosféru, ke které se rád vracím. Touto kombinací jsem málem vybouchl radostí. Večerní program byl také zajímavý. Byla na něm noční hra. Sešli jsme se u posledního stanu, už před hvězdami. A musím se přiznat, že taková nádhera se jen tak nevidí. Tolik hvězd jsem od té doby dlouho neviděl. Mléčná dráha šla vidět úplně bez problémů. A souhvězdí se dala taky hezky poznat. Naším úkolem bylo přejít železnou oponu. Došli jsme k potoku, kde nás překvapil převaděč. Už byla naprostá tma. Přezuli jsme se do bot do vody a brodili jsme se potokem. Potůček byl studený, a jelikož jsme byli v oblasti s břidlicí, tak to pěkně tlačilo do nohou. Procházeli jsme i pod mostem. V nejednu chvíli kolem projel pohraniční. Museli jsme se schovat. Já jsem si dřepnul tak špatně, že jsem měl kalhoty úplně promočené. Jakmile jsme se usušili, díval jsem se do vody. Měsíční svit se odrážel od hladiny, která se pohupovala. Bylo to nádherné. A ten zvuk, který i v této nervózní chvilce přerušil všechen stres, byl úžasný. Pak jsme šli lesem bez převaděče. Dostali jsme se na normální cestu. Měli jsme ale strach. Takový strach jsem ještě nezažil. Proto jsme se rozhodli jít lesem. Les byl tmavý a děsivý. Bylo tam spousta trní. Když jsem se podíval nad sebe, neviděl jsem nic. Na silnici nám pod nohy svítil měsíc. Jakmile jsme se tedy dostali na silnici, uviděl jsem, jak na nás svítí baterky, slyšel jsem křik a viděl, jak všichni skáčou do křoví. Co jsem dělal já? Skočil jsem taky. Zem byla studená, pokrytá listím, ale bylo to jako spadnout do peřin. Na té zemi jsem chtěl zůstat, ale jakmile pohraniční odešli se slovy: „To jsou mrtvoly z poslední akce,“ jsem se musel zvednout. K jasnému cíli už to byl kousek. Nakonec jsme železnou oponu přešli, i když jsme málem zabloudili. Usínal jsem se srdcem naplněným pokojem, radostí a otevřeností pro další skvělý letní táborový den.